Jak zdůrazňuje historik Rostislav Švácha, Adolf Loos (1870-1933) patřil k prvním evropským architektům, kteří za podstatu architektury považovali její vnitřní prostor. Ve snaze o vytvoření jednolitého vzdušného prostoru nejen v horizontálním, ale i vertikálním směru dochází k tzv. Raumplanu, který poprvé uplatnil v letech 1910-1911 u domu Goldmann & Salatsch ve Vídni. Švácha Loosův přínos spatřuje v tom, že Raumplan přenesl do obytného domu. Zdeněk Kudělka si všímá zvláštního charakteru uzavřenosti a skrytosti Loosových bytů proti okolnímu světu. S tímto důrazem na vnitřní prostor souvisí i Loosův přístup k vnějšímu vzhledu staveb, jak je zřejmé ze slov samotného architekta, která zaznamenal Bořivoj Kriegerbeck: „Já si s fasádou nikdy nehraju, tam nebydlím (…).“Jednoduchá průčelí Loosových staveb ze závěru dvacátých let mohou při prvním pohledu připomenout funkcionalistické stavby, které ve stejné době začaly ovládat evropskou architekturu. Hlubší souvislosti tu však nejsou. Jak upozorňuje Petr Urlich, prostředky, které Loos užívá, jsou zjednodušené prvky klasického architektonického modelu. Loosovi na funkcionalistických stavbách vadilo hlavně narušení soukromí vnitřního obytného prostoru rozměrnými prosklenými plochami, které sám nepoužíval. Loos při tvorbě vnitřního prostoru dokázal propojit útulné anglické rodinné bydlení s reprezentací středoevropských šlechtických sídel. Jak zaznamenal Bořivoj Kriegerbeck, anglickou bytovou kulturu považoval Loos vůbec za nejvyspělejší. Mnoho prvků, které dále rozvíjel, pocházelo sice z různých exotických zemí, Loos však i tyto nízké pohovky, stolečky, svítidla, drahé koberce, ale i mřížoví, rohože a proutěná křesla poznal v Anglii, kam si je místní dopravili z kolonií. V Anglii se Loos seznámil také s elegantním nábytkem z 18. a 19. století, který potom často používal.

Když Loos v letech 1907-1910 v Plzni vytvořil dva bytové interiéry, zůstaly tyto jeho první významné realizace v Čechách patrně po mnoho let bez většího ohlasu. Teprve po roce 1910 Loos, jak připomíná Rostislav Švácha, konečně dostává velké zakázky, avšak nikoliv v Čechách. Zásluhou skandálů, které velké projekty doprovázely, se architekt stává proslulou osobností. Jak píše Švácha, čeští architekti se ale o Loosových raných pracích dozvěděli až ve dvacátých letech, kdy už vlastně na generaci mladých architektů mohly působit zastarale. Jak však víme, například Karel Lhota ve druhé polovině dvacátých let na Loosovy práce při své snaze o obrodu kultury bydlení na Plzeňsku hojně poukazoval, a to jak ve svých textech, tak přednáškách. V roce 1927 začalo období, kdy Loos v Plzni realizoval celou řadu bytových interiérů a z rodiny jeho nejvýznamnějších plzeňských klientů pocházela i Klára (Claire) Becková, která se stala Loosovou třetí manželkou. V Plzni získal také svou životní zakázku, projekt Müllerovy vily do pražských Střešovic, na níž spolupracoval s Karlem Lhotou. V roce 1933 Adolf Loos zemřel. Karel Lhota v časopisu Architekt SIA připomněl jeho stručný životopis a mj. uvádí: „V letech 1924 až 1930 žil v Praze, Brně a Plzni, mezi návraty do Vídně a cestami do Paříže a Německa. V těchto létech uskutečnil u nás několik typicky Loosovských rodinných domů a bytových zařízení. Snem jeho posledních let bylo zakotviti v Praze jako učitel na škole architektury, když před tím vychoval řadu mladých architektů soukromě, toto přání se mu nesplnilo, stejně jako celá jeho práce nebyla oficiálně povznesena uznáním veřejnosti. Zemřel bez akademických titulů a hodností, bez hmotného uznání a zajištění, opět v Rakousku, již dlouho nemocen a práce neschopen, člověk výjimečný a v důsledku svého ryzího přesvědčení, ještě dnes nedosti pochopeného, nenahraditelný (…)“

K nejvýznamnějším spolupracovníkům Adolfa Loose patřil Heinrich Kulka. Narodil se v roce 1900 v Litovli v rodině Mořice a Charlotte Kulkových. Před první světovou válkou studoval soukromou školu architektury, kterou řídil Loos. Od roku 1920 působil, nejprve jako kreslič, v Loosově ateliéru, v letech 1926-1927 pro něho pracoval v Paříži, od roku 1928 vedl jeho vídeňskou kancelář. Podílel se na vzniku Loosova projektu vily Josefa a Marie Ruferových ve Vídni (1922), na projektu venkovského domu Paula Khunera a domku zahradníka v Kreuzbergu u Payerbachu (1929-30) a například také na projektu domu Huga a Lisy Bojkových ve Vídni (1929-30). S Loosem také spolupracoval na projektu dvojdomků pro vídeňské sídliště Werkbundu (1931). Kulka shromáždil Loosovo dílo a v roce 1931 o jeho práci vydal ve Vídni monografii. V roce 1926 se Heinrich Kulka ve Vídni oženil, o pět let později se manželům narodil syn Richard. V závěru Loosova života a po jeho smrti se na Kulku obraceli někteří bývalí Loosovi plzeňští zákazníci. Samuel Teichner, pro kterého Loos za Kriegerovy asistence provedl úpravu zubařské praxe na náměstí Republiky, si nechal Kulkou navrhnout víkendový dům na Špičáku na Šumavě a zřejmě i plzeňský byt. Kulka byl patrně také autorem návrhu přístavby, zahradního altánu a oplocení dvora domu manželů Hirschových. Není proto vyloučeno, že pro Plzeň navrhoval i další úpravy interiérů a případně i větší stavební zásahy. Myšlenku Raumplanu realizoval Kulka také u vily Dr. Kantora v Jablonci nad Nisou a další stavby projektoval pro Hradec Králové a Hronov. V souvislosti s politickými změnami nejprve v roce 1938 přesídlil z Vídně do Hradce Králové. O rok později emigroval, patrně za pomoci rodiny Oskara a Jany Semlerových, kterým dříve projektoval přestavbu plzeňského domu. Heinrich Kulka žil na Novém Zélandu, kde pracoval jako projektant četných staveb, a zemřel v Aucklandu v roce 1971.